„Jan Páleníček měl ve Dvořákově síni pražského Rudolfina bez nadsázky svůj velký den… přesvědčil nás o tom, že našel k Martinů sonátě opravdu bytostný vztah…technická svrchovanost, s níž se Páleníček této choulostivé finální věty zmocnil, imponovala…“
Hudební rozhledy, Praha
„Variace na Rokokové téma pro violoncello a orchestr Petra Iljiče Čajkovského přednesl vynikajících způsobem Jan Páleníček. Suverénně a přitom s nadhledem odstínil jednotlivé částečky a spojil je v bravurně působivý celek. Však také potlesk nebral konce a sólista musel jednu z variací přidávat…“
Pardubické noviny 2004
„Příjemné překvapení čekalo návštěvníky večerního komorního koncertu violoncellisty Jana Páleníčka a klavíristky Jitky Čechové (…) Hned v případě úvodního čísla zaujala vzácná deviza komorní souhry (…) Je na místě zdůraznit rezolutní, dílu bezezbytku oddaný Páleníčkův projev, provázený intonační spolehlivostí, kdy imponující velký tón obdařený skvělou kantabilitou (…) vyvrcholením bylo v tomto ohledu zvládnutí Beethovenovy Sonáty A dur…“
Hudební rozhledy, Praha
„Koncertní výkony z posledních let i nahrávka CD s díly B. Martinů prokazují, že české violoncellové umění má dalšího zralého mistra. Jan Páleníček hraje dvě Sonáty B. Martinů a jeho dvoje pozdní variace suverénně, s plným technickým nasazením i porozuměním, s intenzivním prožitkem a citovým nábojem…Je si přitom jistý každou frází a každým barevným valérem…Kloubí z nich pevné stavby s jistotou…Jan Páleníček ovšem není jen technicky dokonalý, on všechny čtyři skladby tlumočí s porozuměním, se smyslem pro překrásnou kantilénu, ale
i s minuciézní fantazií pro obsahovou výpověď každé z nich.“
Hudební rozhledy, Praha
„V pražském Rudolfinu na recitálu Jana Páleníčka ve spolupráci s klavíristkou Jitkou Čechovou zazněly Fantazijní kusy, op.73 Roberta Schumanna a Sonáta e moll, op.38 Johannesa Brahmse. Splynutí obou hlasů v rázných okamžicích partitury působilo akustickým kouzlem nechtěného, přičemž klavírní part byl naprosto jistou a spolehlivou oporou melodického nástroje. Takto nějak bych si představoval hru Schumannových – Clary ve dvojici s Robertem. Brahmsova hudba byla naplněna skutečně mužným tónem violoncella uchvacujícího zejména v hlubokých polohách, působivě zaznívaly přechody mezi výškově rozdílnými polohami. Páleníček potvrzoval své porozumění pro Brahmsovu zadumanou vážnost a dobře rozvrhl emoční síly v rozlehlém plánu sonáty, prostě řečeno, hudba stále upoutávala pozornost třeba i uměřenou skotačivou hravostí ovšem bez laciné efektnosti a bez přehnaných emocionálních kontrastů.“
Hudební rozhledy, Praha